Exministr Tlustý jasně: Babiš teď bude premiér, Sobotka nic nechápe. Bude ještě hůř

14. 11. 2013 4:44

ROZHOVOR Už tolikrát jsem to viděl a je to pořád stejné, lamentuje exministr a někdejší čelní figura ODS Vlastimil Tlustý nad tím, že šéf ČSSD Sobotka se nepoučil z chyb svých předchůdců a rozhodl se své soupeře totálně zdecimovat. I vinou toho teď bude premiérem Andrej Babiš, říká Tlustý v obsáhlém rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz. Dotýká se i situace své někdejší partaje a odhaluje, jak se kdysi octl v "pučistické" situaci - díky Václavu Havlovi

Pane Tlustý, kdo bude podle Vás premiérem České republiky? A kdy?

 Odvážím se předpovědět, že skutečným šéfem bude předseda a majitel hnutí ANO Andrej Babiš. Stane se tak do Vánoc.

A proč ne pan Sobotka?

 Protože to, co se odehrálo v sociální demokracii, potíže sociální demokracie nezmírnilo, ale prohloubilo. Musím říct, že jsem šokován z toho, že přestože tento příběh byl na české politické scéně k vidění mnohokrát, tak že jeho aktéři nepochopili (myšleno aktéři vítězové), že takovéto vítězství jako bylo prezentováno, ve skutečnosti vůbec žádným vítězstvím není. Je to jen zasetí velké prohry. To, že v sociální demokracii jsou dvě skupiny – jedna blízká, druhá negativně vymezená vůči prezidentu Miloši Zemanovi, to je stav starý skoro deset let.

 To je stav, který vznikl v roce 2003 po ostudné porážce Miloše Zemana v prezidentských volbách, přičemž ta jeho ostuda nebyla jeho ostuda, ale byla to ostuda sociální demokracie a těch, kteří mu tu porážku zorganizovali. On byl tehdy poražen hlasy sociálních demokratů, tedy hlasy „dětí Miloše Zemana“, ze kterých od udělal politiky. Ti se mu odvděčili tím, že ačkoliv by je to nic nestálo, tak místo toho, aby ho podporovali, postavili se proti němu. Když někde je takto dlouhodobě ukryt takovýto vážný problém, když část strany založená otcem zakladatelem ho v tak vážné chvíli jako je prezidentská volba takovýmto způsob dehonestuje a potupí.

Proč to udělali?

 Na to neumím odpovědět. Já bych v tom hledal psychologický efekt, se kterým jsem se sám potkal a zjistil jsem strašnou věc: Nejhůře se k vám zachovají lidé, kterým nejvíce pomůžete. Mám pro to vysvětlení, které nechť potvrdí psychologové, nebo ho nepotvrdí. Když vám někdo v životě opravdu zásadně pomůže, v politické kariéře, k funkci atd., ti lidé nechtějí toho otce svého úspěchu vídat, protože on jim připomíná, že je to on, kdo to udělal. Ti lidé chtějí věřit tomu, že to oni sami jsou tak skvělí a geniální, že si to zasloužili sami. Jinými slovy, oni toho autora svého úspěchu nechtějí vidět, aby si mohli myslet, že to nebyl on, kdo to všechno zařídil, že jsou oni ti schopní.

 Já jsem se s tímto efektem sám na vlastní kůži setkal. Ke mně se opravdu nejhůře zachovali ti, kterým jsem nejvíce pomohl. Nebudu však ty lidi jmenovat. Je to přesně způsobeno tím, co jsem uvedl výše. Myslím, že i v případě ČSSD jde o to, že někteří lidé nechtěli vídat na Hradě „otce“ Miloše Zemana, otce svých vlastních politických kariér, protože by jim byl protivný a připomínalo by to jejich vlastní neschopnost.

A v čem tedy spočívá to prohloubení té krize v ČSSD?

 Poraženým nebylo nabídnuto východisko. Víte, jestli se česká politika a český byznys liší od světového, tak je to tím, že ve světě vítězové chápou, že nesmí chtít zničit poražené a že jim musí nechat volnou cestu k odchodu a k přežití. Protože když lidi naženete do kouta a nedáte jim příležitost k možnému odchodu a k přežití, tak jim nezbývá než dál bojovat na život a na smrt. A vzniká situace, která na české politické scéně již byla mnohokrát a která zní: Když dva se perou, třetí se směje. A teď jsme i u vysvětlení, proč jsem řekl, že faktickým šéfem bude Andrej Babiš. Prostě sociální demokracie tím, jak vyřešila, nevyřešila tu situaci, tak má uvnitř dál ty dva tábory, ještě ke všemu ten jeden poražený bude na život a na smrt bojovat o své přežití. To bude znamenat, že kluby sociální demokracie už dnes jsou dva, kolik je kterých, to nevím.

 Já bych ze zkušeností, které mám, odhadoval, že jedněch je jedna třetina a druhých dvě třetiny – a ty dvě třetiny jsou jenom proto, že ti lidé v tuto chvíli cítí, kdo je vítěz a kdo bude rozdávat funkce, ke komu je třeba se přilísat. Ale to se může v průběhu událostí měnit. Může se ukázat, že Bohuslav Sobotka nebude úspěšný, nesestaví vládu, nebude moci nikomu nic nabízet – a ten poměr sil uvnitř poslaneckého klubu se bude dynamicky měnit. Za výchozí situaci bych považoval jednu třetinu proti dvěma třetinám, ale je jedno, jak je to rozštípnuté. Je to rozštípnuté na život a na smrt. Poraženým nebylo nabídnuto východisko, budou se bránit.

Jak mám rozumět jako obyčejný občan tomu, že vidím v médiích v neděli večer, že pánové Hašek a Tejc si posypali popelem hlavu a jako beránci odcházejí?

 To je strašně jednoduché. Nic jiného nezbývá. Oni jsou opravdu poraženi. To, že odcházejí, znamená, že budou bojovat dál. Každou příležitost, která nyní vznikne a kterou jim Bohuslav Sobotka nabídne, využijí k tomu, aby se do té bitvy vrhli znovu. Protože dokud mají poslanecký mandát, a to je jediné rozhodující kritérium – když v médiích posloucháte, že severočeská sociální demokracie podporuje toho či onoho, jak na nějakém výboru hlasovalo osmdesát proti třiceti lidem, to je absolutně nepodstatné.

 Podstatné je, že poslanecký klub ČSSD má padesát hlasů a uvnitř jsou nějak rozdělení. Podstatné je, že Bohuslav Sobotka v žádném případě nemá těch hlasů k dispozici padesát. A skutečnou nejsilnější politickou stranou v Parlamentu je ANO a proto si myslím, že faktickým šéfem je Andrej Babiš. Prostě proto, že má za sebou nejsilnější poslanecký klub. Může se to změnit. Já teď popisuji dnešní situaci.

A může se stát, že teoreticky pan Hašek s Tejcem a jejich parta se sbalí a odejdou ze sociální demokracie?

 Myslím, že ne. Myslím, že ta porážka není v tuto chvíli tak definitivní a tak zjevná, že by kvůli tomu opouštěli sociální demokracii.

Ale je to přeci nejlepší způsob, jak oslabit Bohuslava Sobotku.

 Ne. Já to neočekávám. Já očekávám, že se budou uvnitř sociální demokracie chovat jako samostatná platforma. U každého samostatného hlasování se budete muset chodit ptát dvou lidí, jak budou sociální demokraté hlasovat – a to je Sobotky a Haška.

Vy jste člověk, který ovládá tu praktickou politiku a dnes již nějakou dobu to sledujete zvenčí. Máte na to na celé takový objektivní pohled. Co z této pozice soudíte o utajené schůzce s Milošem Zemanem? Kolik je podle Vás odhadem za rok takovýchto utajených politických schůzek?

 Tak já jsem už v jednom rozhovoru řekl a viděl jsem překvapené reakce, tak to asi zdůvodním lépe, co shledávám na této schůzce za kritizovatelné neboli defektní. Na té schůzce je kritizovatelné jenom to, že mohla být dopředu slavnostně oznámena. Mohl být pojmenován její obsah. Ten obsah je strašně jednoduchý. Jestliže je naprosto jasné, že Miloš Zeman s Bohuslavem Sobotkou nic nedojednají, a jestli z toho dnešního rozhovoru bych něco podtrhnul jako stoprocentní pravdu, tak to, že Miloš Zeman s Bohuslavem Sobotkou nic nedojedná. Je to tak prostě pro tu deset let starou historii, kterou jsem popsal, pokud by čtenáři měli pocit, že je to nějaké divné, že by to tak nemělo být, musí si umět představit míru toho rozporu, musí si umět vybavit tu strašnost té situace před deseti lety.

 Ti aktéři se za těch deset let ve svých pozicích ještě utvrdili. Třikrát podtrhuji větu, že Bohuslav Sobotka s Milošem Zemanem nic nedojedná. A když toto platí, tak není přece nic závadného na tom, když ti, kteří mohou něco s prezidentem republiky dojednat, vystoupili a řekli: Drahá sociální demokracie, přeci my všichni víme, že platí třikrát podtržená věta a protože jsme vyhráli volby a protože nechceme opakovat to, co nás už jednou potkalo – tedy to, že jsme vyhráli volby a vládl někdo jiný, tak my jdeme s Milošem Zemanem domluvit kompromis, při kterém z toho sociální demokracie vzejde jako skutečný vítěz voleb. To znamená, že bude vládnout. Protože jestli bude pokračovat třikrát podtržená věta, tak sociální demokracie nebude vládnout.

 A to je přeci veřejně oznamitelná věc, dokonce by mohli říkat a dokonce by tak mohli i konat, že přitom nezapomenou na Bohuslava Sobotku, že to nebude schůzka proti Bohuslavu Sobotkovi, že to zkrátka bude schůzka pro sociální demokracii, logicky více pro ně než pro Bohuslava Sobotku. Ale mohli vyjednat společný postup s prezidentem republiky, který by byl opravdu ku prospěchu sociální demokracie a který by ve výsledku znamenal pro Bohuslava Sobotku lepší perspektivu než ta dnešní situace.

Kde se tedy stala chyba?

 Před deseti lety. Ta první. Ta druhá chyba je ta, že je nenapadlo to celé udělat tím způsobem, který jsem popsal.

Chodí to v té praktické politice tak, že existují tak zvané utajené schůzky, nebo toto byla výjimka?

 Tak já použiju příklad z minulosti. V dávných dobách, také před deseti lety, jsem dostal jako předseda poslaneckého klubu nabídku jednat s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Mně bylo naprosto jasné, že v zásadě nepůjde jen o věci, které se týkají jenom mě, ale které se týkaly kandidáta na prezidenta republiky Václava Klause. A já jsem prostě v té situaci došel za Václavem Klausem a zeptal jsem se, zda je správné takovéto schůzky se zúčastnit. V případě, kdyby schůzka zůstala utajená i pro něho, před veřejností utajená byla, poprvé o ní hovořím, nechtěl jsem nést riziko toho, že se to Václav Klaus dozví.

 Tak jsem za ním zašel se zeptat, zda požaduje za vhodné, abych se zúčastnil takovéto schůzky. Ta situace byla hodně podobná – v té době byla velmi obtížná komunikace mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, já jsem byl osloven jako náhradní komunikátor. Vytušil jsem, že jde v podstatě o nahražení té neexistující komunikace, došel jsem se zeptat toho, koho se to týkalo a ten s údivem řekl, že ano. Já si myslím, že přinejmenším to mohli takto udělat. Mohli to říct Bohuslavu Sobotkovi, informovat ho o tom, říct mu, že budou dojednávat i věci jemu ku prospěchu. Dokonce to mohli samozřejmě oznámit i úplně veřejně. Ale že neudělali ani jedno z toho, to je chyba. Když se to zpětně projevilo, bylo to dezinterpretováno. Všimněte si, že všechny komentáře dnes hovoří o tom, že to bylo spiknutí s cílem poškodit Bohuslava Sobotku a sociální demokracii. Já jsem si naprosto jist, že to určitě nebylo s cílem poškodit sociální demokracii a neumím odpovědět na otázku, zda to bylo i proti Bohuslavu Sobotkovi.

Co soudíte o tom chování pana Chovance v celé té věci?

 Já tomu zcela nerozumím, ale nakonec mám pocit, že jeho účast na té schůzce je ponechávána bez komentáře jenom proto, že o jejím konání nakonec informoval. Jako podstata jeho pozice je v tomto: Ty jsi tam sice byl, ale řekl jsi nám to.

Je to zrada?

 Já bych neřekl, že to je zrada. Víte, ten člověk si na začátku mohl myslet to, co si myslím já, že je to v zásadě ku prospěchu ČSSD, pak v průběhu mohl mít špatné svědomí a klást si otázku, zda by nebylo lepší, kdyby to alespoň předseda Bohuslav Sobotka věděl a dospěl k závěru, že by bylo lepší mu to říct. Takže takový vývoj názorů nevnímám jako zradu, ani jeden z těch momentů. Ani ten moment, kdy se rozhoduje tam jít, ani ten moment, kdy se rozhoduje o tom informovat.

Co Vás nejvíc překvapilo na výsledcích letošních voleb?

 Fiasko sociální demokracie. V počtech mandátů jednotlivých politických stran jsem byl velmi blízko skutečným počtům. S jedinou výjimkou – a tou je sociální demokracie. Já jsem odhadoval 12-15 mandátů ODS, mají šestnáct, odhadoval jsem, že ANO se přiblíží k dvaceti procentům a v každém případě bude nad patnáct, to se také stalo. Zmýlil jsem se v očekávání u sociální demokracie. Mimochodem to vysvětluje ten můj názor, já chápu, že tam je panika. V té sociální demokracii musí být příšerná panika. Oni počítali s tím, že budou mít sedmdesát poslanců a mají jich padesát. Dvacet chybějících poslanců je v Parlamentu naprosto zásadní okolnost.

 To znamená, že nejsou schopni prosadit téměř nic z toho, co slibovali ve volbách. Oni musí vytvořit koalici ne s jedním, ale se dvěma partnery, nutně se dostávají ke třetímu partnerovi, který vetuje ty jejich původní představy... Oni jsou v té nejhorší možné situaci zodpovědného vítěze. Očekává se, že jako vítěz prosadí vše, co slibovali. Oni mají veškeré náklady za případné další neúspěchy a efekty téměř žádné. To je těžká situace. Umím si představit, že sociální demokracie zoufale hledá východisko. Ještě navíc se jim úplně zhroutilo to, s čím počítali posledních pět let. To jest to, že budou mít většinu ve sněmovně s komunisty, což nemají. Ta situace je tak absolutně odlišná od toho, s čím počítali. Je to fiasko sociální demokracie. Včera jsem viděl procentuální výsledky sociální demokracie od roku 1996 – to je suverénně nejhorší výsledek, který přichází po tak zvané neúspěšné vládě pravice, tak slovo fiasko je na místě.

Jak hodnotíte tedy fiasko typu SPOZu či Jany Bobošíkové? Jak je možné, že tyto strany tak strašně vyhořely?

 To je, přiznávám, druhý rozpor v mém očekávání a realitě. Já, a to by mohli potvrdit ti, s kterými jsem o tom mluvil, jsem si myslel, že SPOZ je v situaci, kdy při troše štěstí bude mít 5,7 % a při troše smůly 4,3 %. Ale že by mohl mít jedno procento, to by mě ani ve snu nenapadlo. Je to otázka pro vědecký výzkum, do hlavy těch lidí nevidím, ale mohu vyslovit jen hypotézu, která mě napadá, co se asi mohlo stát. Mě napadá hypotéza, že někteří ministři překlenovací Zemanovy vlády tak demonstrovali neomezenou moc nad dobytým územím, přičemž žádné nedobyli... Spíše to byla moc nad do klína spadlým územím, že se národ vyděsil z koncentrování moci. Za úplně exemplární příklad tohoto negativního působení na veřejnost bych považoval chování ministra Žáka na Ministerstvu dopravy. Já si myslím, že to, jak on, na první pohled neomaleně, na druhý pohled neodůvodněně, odvolával a jmenoval šéfy takřka čehokoliv, že to muselo lidi vyděsit, i ty, kteří o tom nic nevědí.

 A co se týká druhého uskupení, tak tam si myslím, že se sečetlo několik vlivů. Ukázalo se, že Václav Klaus tou účastí, neúčastí v tom projektu – chvilku to vypadalo, že to fakticky vede, pak se k tomu nehlásil, pak vyšly billboardy – zmátl veřejnost a mělo to negativní roli. A navíc, i mě mátlo to, že kromě bloku Hlavu vzhůru vystupovala Suverenita jako samostatný subjekt. To si myslím, že muselo mít nekonečné destruktivní účinky, v tom se nevyznali ani voliči Jany Bobošíkové. Jako třetí důvod vidím to, že se médiím podařilo vytvořit nálepku pro Janu Bobošíkovou, že je ta, která chce kandidovat vždy a na vše. Tím byla diskvalifikována, i když se nijak neliší od všech ostatních – všichni ostatní také kandidují vždy a na vše. U té Jany Bobošíkové se podařilo vytvořit obraz nenasytného kandidáta, stalo se to všeobecně sdíleným. Ta nálepka pak takto negativně funguje.

V jaké situaci se podle Vás nyní ocitl Andrej Babiš s celým hnutím ANO? Jsou zcela zjevně zaskočeni tím, co se stalo a vypadá to tak, že nevědí co s tím...

 Je to možné. Ale já si z principu myslím, že pes je zakopán ještě hlouběji. Vemte si, že multimiliardář, oligarcha, který reprezentuje významnou část českého domácího průmyslu, patří prostě k podnikatelské špičce této země, jednak vstoupí do médií, vlastní významné vydavatelství, poté založil politický subjekt, který získal významný podíl v Parlamentu. Je faktickým vítězem voleb. Co jsme si zatím říkali, tak to vypadá, že vede nejsilnější poslanecký klub. Jak bude před veřejností obhajovat, že to není z principu nekonečný konflikt zájmů? Že vlastně poprvé může někdo na politické scéně vystupovat v roli, kdy na jedné straně musí hájit zájmy svých firem, na druhé straně by měl hájit zájmy voličů, kteří ho do té Poslanecké sněmovny poslali... A začne se projevovat, a já už vidím, že se to projevuje, že je to neřešitelná situace.

 On jako velkopodnikatel chce, aby jeho lidé byli dominantní v zemědělském výboru, jeho byznys je dominantní v zemědělství. A to je neřešitelné. Nevím, jak se s tím bude vypořádávat. Jeho to bude strašně omezovat. Ať bude dělat, co bude dělat, vždy bude podezřelý. Bude se muset rozmyslet, jak se s tímto vypořádat. On by skoro měl psát nějaký deník, ve kterém by odhaloval veřejnosti, kdy jakou příležitost v politice ke svému úspěchu využil a kdy ji nevyužil.

Ty poslední volby – neukázaly Vám například na to, že je čas, abyste se vrátil do politiky?

 Tak já napřed odpovím, že jsem byl vyzýván, abych kandidoval a že jsem tomu pokušení odolal. Dospěl jsem k závěru, že by to nebylo správné – jak pro ty, kteří mě vyzývali. Teď teprve začne na české politické scéně vznikat situace, kdy lidé jako já by si tuto otázku měli začít klást. Doteď jsem si byl jist, že mám odpovídat sám sobě, že ne. Skoro bych použil nápis, který jsem kdysi vídal nad stolem mého kolegy, když jsem byl na stáži v jedné zahraniční bance – Šest fází řešení problému.

 Fáze 1 – všeobecné nadšení, fáze 2 – ztráta iluzí, fáze 3 – panika, fáze 4 – hledání viníků, fáze 5 – potrestání nevinných a fáze 6 – povýšení a mimořádné odměny pro ty, co se nezúčastnili. Já to tady jmenuji proto, že mám pocit, že česká politická scéna má právě za sebou nejenom nadšení, ale i ztrátu iluzí a myslím, že se blíží fáze panika. Až se ukáže, že to, co vzešlo z voleb, nejenom že žádný obrat nepřinese, ale že to velmi vypadá na prohloubení problémů... Já vidím v Poslanecké sněmovně skoro polovinu poslanců, které nemají vůbec žádné ideje. Nemají vůbec žádnou víru, žádné ideály, žádnou víru v to, co chtějí prosazovat. Někomu se to líbí, že to nejsou ani levičáci, ani pravičáci, ale mně se to strašně nelíbí. Když někdo něco neprosazuje, tak je příliš patrné, že prosazuje jenom to, aby sám vládnul. A v podstatě je tam proto, a někdy to i říká – nehledejte u mě žádný program, já vládnu lépe než ti ostatní. A ten může slibovat a dělat cokoliv, neboť tím, že chce vládnout, to vždycky zdůvodní. A nikdy není žádná zpětná vazba, že by něco nemohl udělat, protože to není v rozporu s jeho programem. A jestliže je tam takovýchto poslanců více než polovina...

 Pak je tam ještě hodně poslanců za KSČM, u kterých všichni deklarují, že s nimi nechtějí nic prosazovat, tak je naprosto jasné, že výraznou roli sehrají ti bez těch idejí a ideálů. A to nemůže dobře dopadnout. Podíváte-li se do historie lidstva, tak uvidíte, že tyto situace dopadají, ale dopadají nástupem diktátorů. Dopadají postupnou destrukcí demokracie. Nemáme před sebou žádné radostné období, situace se nebude dramaticky lepšit, ale budeme se do těchto problémů, které kolem sebe vidíme, spíše zavrtávat. A tím se vracím k původní otázce – ano, možná nastane situace, kdy lidé jako já by se měli znovu rozhodovat, zda není již dost zle na to, aby i oni uvažovali o tom, že se do toho znovu vrátí. Jsem si jist, že ta situace taková ještě není, ale chci říci, že být může. Protože, když už jsem vyjmenoval ty zásady, tak si myslím, že máme před sebou v poměrně krátké době trestání nevinných a odměny pro ty, co se nezúčastnili.

Vás nechává chladným, když Vaše ODS volá o pomoc?

 Nenechává. Víte, pořád je zmatek v interpretaci těch tehdejších událostí. Nyní to řeknu trochu zeširoka. Nedávno mě telefonovala jedna známá, jestli vím o tom, že v jedné vlivné soukromé televizi v hlavním zpravodajství jsem já jmenován mezi pěti lidmi, které mohou za sedmiprocentní volební výsledek. Ona říkala – ne já, bože to ten redaktor nebo analytik neví, že tam od roku 2010 vůbec nejsi? Neví, že to byl Topolánek, Langer, Nečas, kteří zničili program ODS? Neví, že po vyslovení nedůvěry Topolánkovy vládě, kdy ta nedůvěra byla vyslovena proto, že ODS popřela svůj program a vydala se zničujícím směrem, přesto ODS dostala příležitost a dostala 20 procent hlasů? Jak můžeš být činěn odpovědným za prokazatelnou destrukci někým jiným? A já jsem té dotyčné říkal: No, ten redaktor je buď hloupý, nebo zkorumpovaný. Není žádné jiné vysvětlení. Protože když to neví, tak to buď skutečně neví, tak je hloupý a využívá jen nějaké nálepky, nebo je zkorumpovaný, protože prostě chce přilepit určité zásluhy než těm lidem, kterým skutečně patří. Proč Vám to říkám? Dokud přežívá takovýto zmatek v hlavách, tak vůbec nemá význam, abych já se pokoušel někomu nabízet nějakou pomoc, protože nechci vysvětlovat naprosto jasné věci. Musím počkat na chvíli, kdy to poznají sami ti lidé. Ti lidé si to musí srovnat v hlavě, musí pochopit, kdo před těmi šesti lety co dělal a reprezentoval, až dospějí k závěru, že já jsem se pokoušel ODS pomoci a nechtěl ji zničit, pak mohou dospět k závěru, že já mohu znovu pomáhat. Ale pokud si pořád ještě myslí, že v roce 2006 já jsem škodil ODS, tak pak není možnost pro žádnou dnešní pomoc.

Já tomu rozumím, ale Vám té strany není líto?

 Samozřejmě že ano. Když od roku 1991 u něčeho asistujete a jste jednou z chův určité politické strany, a to já jsem určitě byl, tak dívat se na to, jak mnou vedená středočeská kandidátka ODS získala myslím že 35 procent hlasů a dneska je na těch 7,7 %. A ten sešup, kterým ta politická strana prošla, a to pozor, to není konec toho sešupu... ODS se napřed zbavila programu, pak se zbavila osobností, teď už nemá ani peníze. Teď nastává velmi vážný program existence ODS, neboť získala málo poslanců, tak má málo peněz. Musí zaplatit myslím že velmi nákladnou volební kampaň. A až si půjde někam půjčit, tak nevím, o co opře svou víru v to, že bude schopná to splatit. Protože to by musela být schopná zásadního obratu, být schopná dobrého volebního výsledku v příštích volbách a na to to za stávajícího vedení skutečně vůbec nevypadá.

To přeci pro Vás nemůže být jednoduché, dívat se na to, jak se ODS topí v bahně a Vy nespěcháte na pomoc.

 Před sporem, který bych nazval na život a na smrt, s Mirkem Topolánkem, jsem se pokusil desetkrát o kompromis. Desetkrát mi bylo ukázáno, že o něj nikdo nestojí. Pokoušel jsem se komunikovat s Petrem Nečasem, to mělo přesně stejný průběh, to znamená naprostá marnost. Pokoušel jsem se komunikovat s Mirkou Němcovou, přesně se stejným výsledkem. Nikdy ne prosím v podobě, že bych se chtěl vracet do ODS, vždy jen v podobě, že si myslím, že nemusí být spory na život a na smrt, že si můžeme normálně povídat, že prostě komunikace je možná. Ale když po takovýchto pokusech vidíte, že takováto komunikace není možná, no tak se do toho netlačíte. Proč bych se do toho tlačil, já to k ničemu nepotřebuji, já jenom chci žít v klidu, že nezbývají nějaké nevypořádané spory, že jsme lidé, kteří si mohou povídat, kteří si mohou i oprávněně něco vyčítat. Neudělal jsem také všechno správně a nejsem ten jediný dokonalý, oni ale také ne – a pokud by obě strany z toho vycházely, tak si o tom můžeme povídat, můžeme hledat nějaká východiska. Když poznáte, že na té druhé straně je hluchý telefon, tak se o nic nepokoušíte. Moje jednoduchá odpověď je – je mi to líto, je mi to hrozně líto, v jaké situaci je ODS, ale já nejsem ten, který by jí dnes mohl pomoci, prostě proto, že oni si neuvědomují, že by bylo v jejich zájmu takovou komunikaci obnovit.

autor: Luboš Xaver Veselý